Jsi moje sestra, ale já s tebou chci spát!

Dost nemyslitelná představa. Kdo by jen dovedl pomyslet na svého sourozence jinak, než právě jako na svého sourozence? To je přece proti přírodě!

Umíte si představit, že by vás vaše sestra nebo bratr sexuálně přitahovali? Že byste k nim cítili víc než jen sourozeneckou lásku? Já si to ani představit nechci, neboť samotná ta představa je dost děsná, zvrácená a br! Mám z toho husí kůži.

Ne, opravdu si myslím, že incest je jedna z nejhorších věcí, kterou spolu dva lidé mohou spáchat. Homosexualita, transsexualita, promiskuita, sado-maso úchylky, swingers party a mnoho dalšího je oproti krvesmilství nic. Je to normální! Normální ve smyslu, že to spolu dělají dva, či více cizích lidí!

Incest bych přirovnala snad jen k podobně závažnému prohřešku, jako je pedofilie. Jistě, pedofilie je páchaná na malých dětech, které o to nestojí. Oproti tomu incest mezi bratrem a sestrou může být z obou stran chtěný. Jenže co kdyby po tom, teoreticky, toužilo i to malé dítě? Byla by pak pedofilie odpustitelná? No myslím, že ne a stejně tak to platí o krvesmilství mezi sestrou a bratrem. Nemluvě o tom, že incest není otázka jen sourozenců, ale často též rodičů a dětí. Historie je toho přeci plná.

Ne, ať se Mark Watson snažil sebe víc, mě nepřesvědčil! Osobně znám tragické následky sňatku mezi pouhým bratrancem a sestřenicí. Mají pět dětí a všechny jsou vážně defektní. Rodinná láska by měla znát své meze. Přesto musím uznat, že Pouto je pozoruhodná a poutavá kniha.

K celému tomuto za

myšlení nad incestem mě dovedla právě kniha Pouto od známého britského komika Marka Watsona. Ten ve svém románu vykresluje vztah mezi bratrem a o deset let starší sestrou. Samozřejmě, kdo by mohl za to, že k sobě jako sourozenci našli cestu? A kdo by jim to probůh vyčítal? Naopak je krásné, když si hodně věkově odlišní sourozenci dokážou i tak rozumět. Ovšem když to zůstává v těch běžných mezích, těch normálních. Jenže mezi Dominikem a Viktorií to v běžných mezích rozhodně nezůstane – celkem síla pro konzervativní Británii.

Myslím, že Watsonovým přáním nebylo v lidech hnout svědomím, aby si jednoho dne společnost uvědomila, že i incest je normální. A ani si nemyslím, že chtěl šokovat – to by pak knihu napsal krapet jinak (viz Betonová zahrada od

Iana McEwana). Já myslím, že jeho záměrem bylo lidem ukázat lásku trochu jinak, ze strany, která se většině příčí. A myslím, že to byl dobrý tah, jelikož Pouto je opravdu výrazný počin.

Příběh i postavy jsou výrazné, sympatické a dobře vyprofilované. Vlastně vám za chvíli přestane vadit, že se jedná o incestní lásku. Přestanete to vnímat a zůstane už jen ten obraz lásky. Mně se skoro zdá, že lepší knihu o dvou zamilovaných, nešťastně zamilovaných, jsem nečetla.

Přestože na incest nahlížím dál jako na zvrácenost, na Pouto se dívám jako na velice zvláštní a o to lepší knihu. Není to totiž nějaký senzacechtivý trhák, místy je to spíš lyrické a častěji k zamyšlení.