Matka je tu pro nás vždycky, jenže co když…?

Matka je skoro pro každého z nás tím nejdůležitějším člověkem na světě. Nejspíš už nikdy nenajdeme osobu, která by nám byla tak blízko. Jenže jak moc blízko jsme my jí?

Určitou část života je pro nás matka tou jedinou osobou, tou, ke které chováme ty nejhlubší city, a která je pro nás všechno. Vídáme ji denně, jsme na ni zvyklí a najednou zapomínáme, že je to taky jen pouhý člověk z masa a kostí jako my všichni, a že i ona sama nějak žije. Kolikrát nás napadlo, že má naše maminka nějaké svoje osobní problémy, nebo svůj vnitřní život? Není tu jen pro nás.

A pak začneme uvažovat a dojde nám, že je to pro nás vlastně neskutečně cizí člověk. Ona o nás ví skoro první, poslední, je nám oporou a stará se o nás. Ale co víme my o ní? Co jí dáváme na oplátku? A jsme jí vždycky na blízku, když nás potřebuje?

Všechny tyhle zvláštní pocity ve mně vyvolala jedna neobyčejná kniha. Jmenuje se Modlitba za matku a její autorkou je jihokorejská spisovatelka Kjung-suk Šin.

Samotný příběh je celkem prozaický, rodiče mají přijet na návštěvu za svými dětmi do Soulu. Nic náročného, není třeba, aby je někdo vyzvednu z nádraží. Zvládnou to sami. Jenže co se zdá snadné, tak snadné není. Cesta neproběhne vůbec hladce a stane se jedna z nejhorších věcí, jaká jen mohla. Matka se ztratí kdesi v davu.

Odtud se odvíjí vyprávění, které začíná nejstarší dcera. Popisuje všechen zmatek, šok i marné pátrání po nezvěstné mamince. Ve svých úvahách se ale dostává daleko dál. Přemýšlí a uvažuje nad svou matkou. Snad poprvé v životě si uvědomí, že je to také jen člověk – neskutečně obětavý člověk. A tak zjišťujeme, že už nejde jen o pouhé hledání ztracené matky. Jde o hledání svých vlastních pocitů k ní, svých vzpomínek a svých skutků.

Vyprávění pak dál pokračuje i dalšími sourozenci, otcem a nakonec i samotnou matkou. Díky všem těmto rovinám a úhlům pohledu se odkrývají ty nejrůznější detaily rodinných vztahů. Každý má totiž na svou matku trochu jiný pohled, což nás nutí zamyslet se nad tím, jak se jeví naše matka nám a jak našemu bratrovi. Nutí nás uvědomit si plno maličkostí, které bereme jako běžný fakt.

Modlitba za matku mě v mnoha směrech překvapila. Byla jsem na ní dost zvědavá, i když jsem si docela dobře neuměla představit, co od ní mohu čekat. Mé představy ovšem mnohonásobně překonala. Je to vlastně neskutečně přesný popis toho, co sami od sebe nevidíme a nebereme na váhu. Tahle kniha se do vás vpije a zapustí kořeny. Ještě dlouhou dobu po přečtení budete přemýšlet, budete uvažovat a dost často budete smutní.

Přesto, že je kniha psaná trochu netradiční a obtížnější formou, se čte dobře. Přesto, že je to těžký kalibr a čtivo pro náročné, nepustí vás, dokud ji nedočtete. Má v sobě totiž takové to cosi, co se vás dotkne. Já sama jsem příběhem hodně zasažená, nejspíš taky proto, že mám velmi úzký vztah se svou matkou. Vím tedy, jak těžké to muselo být a také vím, že ne vždycky jsem tou nejlepší dcerou.

Modlitbu za matku by si měl přečíst každý. Ne snad proto, že vyhrála prestižní cenu Man Asian Literary Prize udílenou anglicky psaným knihám asijských autorů, ale proto, že každý má nebo měl matku. A ne všichni si uvědomujeme, jak je pro nás důležitá, a co všechno pro nás za svůj život udělala. Já svojí maminku miluju a k téhle knize se budu vždycky ráda vracet.