Chameleóni a jim podobní

Taková ta milá zvířatka, ktertá co chvíli změní barvu vám pro radost, nebo taky proto, že se bojí, či jsou nahněvaná. Prostě milí lidé.

Když společně s dalšími přáteli sedíte spolu v hospodě, je tak zábavný a skvěle si rozumíte ve všech možných otázkách. Když spolu jdete do kina, potkáte jeho starého ne zrovna dobrého známeho a on se na něj přitom usmívá a vřele mu tiskne ruku – pak vám potichu pošeptá, že je to strašný blbec. A když ho náhodou, aniž by to věděl, uslyšíte bavit se s někým jiným, dojde vám, že i s tím dotyčným si skvěle notuje. A to přitom vám říkal, že tenhle názor je kravina. A tak jste ho jednou pozvali domů a jeho kůže změnila barvu na hráškově zelenou, protože tak máte vymalovaný obývák a on je přece chameleón. Určitě se každý z nás za život potkal alespoň s jedním chameleónem či tvorem nějak charakterově příbuzným.

Nikdy jsem dost dobře tyto lidi nedokázala pochopit. Nevím jestli jsou jen tak podlízaví a touží se každému zavděčit, nebo jestli jsou tak ustrašení a raději s každým souhlasí, jen aby se vyvarovali střetu názorů, či svůj vlastní nemají, a nebo jestli jsou tak bezpáteřní a jednoduše z toho všeho profitují.

Myslím, že každý z těch typů má ve společnosti své zastoupení, ovšem je tu malý rozdíl – ty dva první případy jsou celkem neškodné, až na jistý sliz, co z nich odkapává, oproti tomu ten poslední je docela nebezpečný. Samozřejmě ani jeden z nich nestojí za zlámanou grešli a mít takové přátele je opravdu na nic. Pokud ale máte mezi přáteli i bezpáteřníka, vyvstává pak otázka, zdali mu můžete věřit? Mám si říct, jsem já ten člověk, se kterým je skutečný přítel jen proto, že si rozumíme, nebo jsem jen další jeho prospěch?

Takového člověka už jsem potkala a vážně to není příjemné (ten třetí typ, u ostatních jen mávnu rukou). Naštěstí jsem na to přišla docela rychle, ale přesto jsem byla zklamaná – asi hlavně proto, že jsem to nezjistila dříve. Ovšem vytěžila jsem z toho cennou zkušenost, která se vždy hodí a částečně jsem také poznala, jaká je jejich „osobnost“. Tito lidé podle mě asi neumí být, buď přítel či nepřítel, nebo prostě mít nějaký svůj postoj – jsou vším zároveň. Toto platí svým způsobem o všech typech, jen ti zástupci posledního typu jsou takoví cíleně, aby z toho vyzískali co nejvíc pro sebe. To je podle mě vůbec ta nejhorší povaha, jaká se u člověka může vyskytnout.Těmto lidem skutečně nerozumím, ale zdá se mi, že se trochu jedná i o jistý druh módy, neboť jich je víc a víc – když tedy pomineme dobu socialistickou, kde to bylo nezbytné, pokud chtěl člověk žít aspoň trochu v klidu.

No je to ostatně asi věc osobnosti a s tím nikdo nic moc nenaděláme, snad jen dobře si přátele prověřovat, či být tolerantní – tedy ze zad si vytrhnout páteř a stát se jeho druhem. Nejspíš ona ta tolerance je na snadě, jelikož bezpáteřníci nám jdou všude vzorem a vládnou nám, což je asi ten nejhorší scénář.

A co jsme tím vlastně chtěla říct? No asi to, že nemám ráda bezpáteřně chameleóní chování, které ovšem vidím takřka dnes a denně.