Legie v Rusku

V červenci to bylo sto let, co začala první světová válka, bezesporu událost, která navždycky změnila chod lidských dějin. O téhle válce toho bylo už tolik sepsáno, natočeno a řečeno, každý jeden detail prošel důkladným zkoumáním, že by se dalo říct, že už není co zkoumat. No, to se asi nikdy nestane, protože první světová válka (stejně jako ta druhá) je nevyčerpatelné téma.

Dost často tu píšu právě o druhé světové, o nacistech, holocaustu, nebo Hitlerovi. Tentokrát si ovšem mou pozornost vysloužila první světová, konkrétně tedy období, kdy se československé legie zapojily do ruské občanské války.

Abych se přiznala, první světová válka si u mě nikdy nezískala tolik zájmu – kolik by si jistě zasloužila – což znamená, že jsou moje znalosti značně omezené. O to pak víc to platí pro československé legie. Doposud mi to ale nijak nevadilo, jenže když jsem nedávno v televizi sledovala jakýsi dokument a zjistila, jak málo toho vím, rozhodla jsem se to napravit.

Začala jsem pěkně od základních informací a jistě bych se jimi prokousávala ještě teď, kdybych náhodou nenatrefila na knihu Červenobílá od historika Dalibora Váchy. Na knihu, která románovou formou přibližuje šest let, které strávili českoslovenští legionáři v bojích na ruském území.

Tady v tomhle místě by se asi slušelo, abych stručně shrnula děj knihy. No, neshrnu, na to je to až moc

náročné téma. Můžu jen říct, že do autorovy pozornosti se dostal především čtvrtý pluk a životní cesta Rudolfa Medka, původem učitele a pozdějšího brigádního generála a spisovatele.

V románu má svou roli totiž mnoho historických postav – jako plukovník Švec nebo velitel Čeček. Autor ale nezůstává pouze u faktů. Tedy popisy všech bojů a historických událostí jsou naprosto podle skutečnosti, ale sem tam se mu do příběhu zatoulá postava, která historické podložení nemá. Ale co na tom? Někdo takový tam ve skutečnosti jistě byl – a pokud nejste profík, stejně nerozeznáte ty skutečné od těch fiktivních. Jednoduše dohromady to vytváří věrný obraz tehdejšího života i doby a to je to podstatné.

A co je nakonec nejpodstatnější, je jen to, že Dalibor Vácha velice atraktivní formou – jeho styl si zamilujete – přibližuje osudy hrstky neskutečně statečných mužů, kteří se dobrovolně rozhodli bojovat za to, co považovali správné.

To je to, co dělá knihu tak výjimečnou a to je to, co na mě nejvíc zapůsobilo – totiž je to takový hold všem těm skoro zapomenutým hrdinům.  

A když se pak vezme v potaz to, co Rusko neustále dělá, tak příběh pár mužů, kteří se nebáli postavit bolševikům, získává o to víc na váze.

Červenobílá je bezpochyby náročné čtivo, ovšem Dalibor Vácha píše čtivě a napínavě, takže i sebemenší nadšenec do válečné historie, si přijde na své. A pokud ne, tak by se měl stydět.

Protože koneckonců Červenobílá zachycuje významný kus naší historie.