Osvětim – místo, které se do historie nemohlo zapsat hůř. Když se řekne Osvětim, každý si představí vyhublé, zbídačené lidi v pruhovaných, roztrhaných mundúrech, představí si spalovací pece, plynové komory, masové hroby a všudypřítomnou smrt a beznaděj. Když se pak řekne blok 10, znalejším na mysli vytanou "lékařské" experimenty. Zkrátka, samá pozitiva.
Už je tomu nějaký pátek, co byla Osvětim uzavřena, co se svět vrátil do normálu a Židi zase začali platit za lidi. Jenže na ty hrůzy se jen tak zapomenout nedá. A i když už je většina pamětníků po smrti, pořád jsou tu jejich děti a lidé, kteří prostě zapomenout nemohou a nechtějí. A mezi takové patřím i já.
Už je to několik let na zpět, co jsem se o nacistické rejdy a o utrpení jejich obětí začala zajímat o něco víc. Začalo to vlastně docela nevinně – povinnou četbou. Když jsem se totiž prvně začetla do Modlitby pro Kateřinu Horovitzovou, teprve tehdy to na mě skutečně dopadlo. A od té doby pročítám veškerou literaturu téhle éry.
Ať to byl román Život s hvězdou, Osvětimská knihovnice, nebo kniha probírající odshora až dolů Hitlerův život, vždycky jsem narazila na něco, co mě dokázalo šokovat. A i teď, po několika letech, kdy by si člověk myslel, že už ví všechno, ho zase něco překvapí. I teď – po těch tisících knih, studií a dokumentech – je možné přijít s novými postoji, či úhly pohledu.
A právě takový nový úhel pohledu přináší kniha Ženy z bloku 10 od německého žurnalisty a spisovatele Hanse-Joachima Langa. Ten totiž v první řadě nepopisuje tamní felčary a jejich každodenní porušování Hippokratovy přísahy a etických zásad, ale především to, jaký dopad to všechno mělo na jejich oběti. Neprobírá psychiku těch zrůd, jako spíš každodenní život stovek žen vystavených nepředstavitelným mukám a smrti.
Jistě, můžete se v knize dočíst, jak hodný strýček Carl Clauberg vyvinul nechirurgickou metodu sterilizace, která spočívala ve vstřikování jakýchsi chemických sajrajtů do pohlavních orgánů, kde způsoboval zánět, nebo o Horstu Schumannovi, který zase ke sterilizaci používal ozařování rentgenem – jejich pacientky umíraly ve strašných mukách – anebo o těch, kterým se něco takového příčilo, a pokusů se účastnit nechtěli. Ovšem o co tu skutečně jde, jsou ony ženy.
Autor píše o ženách, které byly něčími dcerami, sestrami, manželkami a matkami, dává jim tvář a jméno. Nejsou to jen bezejmenní pokusní králíci několika šílených doktoru, ale skutečné ženy z masa a kostí. Prožívaly lásku, strach, utrpení, přátelství, bojovaly o holý život a nechtěly zemřít.
Autorovy popisy jsou autentické a víc než živé, celá událost ztrácí anonymitu a to je to, co dělá knihu výjimečnou. Když totiž čtete o umučeném, bezejmenném člověku, je to hrozné, když ale ten člověk získá jméno, tvář a charakter, je vám z toho vážně zle.
No, teda mě aspoň zle je a asi ještě dlouho bude, ale nevadí mi to. Věřím, že čím víc lidem bude zle z toho, co se stalo, že čím víc lidí o tom bude číst a přemýšlet, tím lepší vliv to bude mít pro budoucnost.
Tohle se totiž nesmí opakovat…
