Je to tak. Všechno je moc drahé, je toho málo, nebo naopak moc. Ne každý si může dovolit to, na co si zrovna vzpomene. Práce je málo placená, nebo není vůbec – stát a úřady se starají špatně. Zkrátka samé stížnosti. Jenže co si takhle říct, mám tekoucí vodu a moje žebra nevypadají jak xylofon?
Totiž k tomu, abych začala uvažovat nad tím, co máme a nemáme, mě přivedla knížka Krásné zítřky americké žurnalistky Katherine Boo. Ta za svou knihu získala spoustu ocenění včetně Pulitzerovy ceny.
V těchto Krásných zítřcích autorka bez obalu a nějakých romantických příkras vykresluje životy a osudy mnoha obyvatel indického slumu Annávádí. Ten nelegálně vznikl na předměstí Bombaje a stal se tak paradoxním doplňkem luxusního hotelu, který stojí hned vedle.
Je to skoro až neskutečné. Člověk si často říká, že něco takového se doopravdy dít nemůže! Jenže když si uvědomíte, že celá kniha – do posledního detailu – je podle pravdy, sevře se vám srdce. Nejen srdce, spíš i žaludek. Najednou je vám tak nějak špatně při představě těch malých, vyhublých dětí, co mají blíž ke zvířatům než lidem, nebo z té všudypřítomné špíny, nemocí, hladu a utrpení. Pak je vám docela jedno, že váš soused má o třídu lepší fáro, než vy. Tedy pokud jste aspoň ještě trochu člověk.
A pak, když se dočítáte, že i tito lidé si svého života váží, že stojí o svou svobodu a bojují, že se snaží uživit vším – sbírání odpadků z hotelu je skvělý byznys – připadáte si trochu hloupě se svými malichernými stížnostmi. Nepotýkáte se s takovým problémem, ževaše děti jsou skoro nahé a abyste je jako matka uživila, denně se prodáváte za trochu jídla. Nepřemýšlíte nad tím, že vám teče voda, máte elektřinu, teplo, i když nevelký, ale pravidelný příjem – tím se netrápíte, to je přece samozřejmost. Jenže nemusí. Pro statisíce lidí je myšlenka čtyř stěn a střechy takový luxus jako pro nás plat Billa Gatese.
Chci tím říct, že čím víc toho lidé mají, čím se mají lépe, tím míň si to uvědomují a na všechno si stěžují. Jasně, můžete namítnout, že bezdomovců je tu spousta, že lidí na pokraji chudoby ještě víc, ale i ti se mají daleko líp. I pro ty tu exist
uje nějaká pomoc a naděje, a pokud opravdu chtějí, dokážou se znovu postavit na nohy. Pokud se ale do toho všeho narodíte, když víte, že není způsob, jak to změnit – není to moc povzbuzující.
Já sama za sebe můžu říct, že jsem spokojená. Žiju, žiju docela dobře. Mám střechu nad hlavou, mám co jíst, mám co na sebe – toho mám možná až moc, mám práci a i tak se můžu bavit. A pokud budu mít někdy finanční problémy, existenční starosti, vím, že si za to můžu já sama. Že to není začarovaný kruh beznaděje a chudoby, ale pouze má blbost.
Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a začít uvažovat trochu jinak. Přestat se poměřovat s ostatními a být rádi za to, co máme. Mnoho lidí to málo, co máme my, nemá – a ani my bychom nemuseli.
