Dnešní člověk si stěžuje na všechno
Totiž k tomu, abych začala uvažovat nad tím, co máme a nemáme, mě přivedla knížka Krásné zítřky americké žurnalistky Katherine Boo. Ta za svou knihu získala spoustu ocenění včetně Pulitzerovy ceny.
V těchto Krásných zítřcích autorka bez obalu a nějakých romantických příkras vykresluje životy a osudy mnoha obyvatel indického slumu Annávádí. Ten nelegálně vznikl na předměstí Bombaje a stal se tak paradoxním doplňkem luxusního hotelu, který stojí hned vedle.
Je to skoro až neskutečné. Člověk si často říká, že něco takového se doopravdy dít nemůže! Jenže když si uvědomíte, že celá kniha – do posledního detailu – je podle pravdy, sevře se vám srdce. Nejen srdce, spíš i žaludek. Najednou je vám tak nějak špatně při představě těch malých, vyhublých dětí, co mají blíž ke zvířatům než lidem, nebo z té všudypřítomné špíny, nemocí, hladu a utrpení. Pak je vám docela jedno, že váš soused má o třídu lepší fáro, než vy. Tedy pokud jste aspoň ještě trochu člověk.
A pak, když se dočítáte, že i tito lidé si svého života váží, že stojí o svou svobodu a bojují, že se snaží uživit vším – sbírání odpadků z hotelu je skvělý byznys – připadáte si trochu hloupě se svými malichernými stížnostmi. Nepotýkáte se s takovým problémem, ževaše děti jsou skoro nahé a abyste je jako matka uživila, denně se prodáváte za trochu jídla. Nepřemýšlíte nad tím, že vám teče voda, máte elektřinu, teplo, i když nevelký, ale pravidelný příjem – tím se netrápíte, to je přece samozřejmost. Jenže nemusí. Pro statisíce lidí je myšlenka čtyř stěn a střechy takový luxus jako pro nás plat Billa Gatese.
Chci tím říct, že čím víc toho lidé mají, čím se mají lépe, tím míň si to uvědomují a na všechno si stěžují. Jasně, můžete namítnout, že bezdomovců je tu spousta, že lidí na pokraji chudoby ještě víc, ale i ti se mají daleko líp. I pro ty tu exist
uje nějaká pomoc a naděje, a pokud opravdu chtějí, dokážou se znovu postavit na nohy. Pokud se ale do toho všeho narodíte, když víte, že není způsob, jak to změnit – není to moc povzbuzující.
Já sama za sebe můžu říct, že jsem spokojená. Žiju, žiju docela dobře. Mám střechu nad hlavou, mám co jíst, mám co na sebe – toho mám možná až moc, mám práci a i tak se můžu bavit. A pokud budu mít někdy finanční problémy, existenční starosti, vím, že si za to můžu já sama. Že to není začarovaný kruh beznaděje a chudoby, ale pouze má blbost.
Stačí se jen rozhlédnout kolem sebe a začít uvažovat trochu jinak. Přestat se poměřovat s ostatními a být rádi za to, co máme. Mnoho lidí to málo, co máme my, nemá – a ani my bychom nemuseli.
Mirka Karásková
Jokerovy proměny
Není zvykem, že bych sem, a vlastně vůbec, psala recenze na filmy. Nicméně moje poslední návštěva kina ve mně zanechala takový hluboký zážitek, že to ze mě musí ven!
Mirka Karásková
Sexuálně se identifikuju jako okurka
Nebo cedník, lenochod, papírnictví, nebo cokoliv, co vás napadne. Anebo taky nic. Fantazii se meze nekladou a je úplně jedno, jestli jste se narodili s pindíkem nebo pipinkou, je jen na vás, co si vyberete.
Mirka Karásková
Mýtus o kašpárkovi aneb na velikosti záleží!
Ano, mluvím o tom malém kašpárkovi, který může zahrát velké divadlo. Možná může, ale vždycky bude malý a co naplat, na velikosti záleží.
Mirka Karásková
Všudypřítomné penisy
Teď nemám na mysli kult penisu, který je protkán různými kulturami po celém světě, ale fyzické, hmatatelné penisy.
Mirka Karásková
Jsem tlustá a je to tak správně
Ale byly doby, a není to tak dávno, kdy jsem si myslela, že někdo mých rozměrů nemá právo existovat. A jak bych si to taky nemyslela, když mě v tom skoro všichni z okolí přesvědčovali.
Mirka Karásková
Dobří holubi se vracejí
Jsem holub, co na dlouho zbloudil z cesty a nechtělo se mu domů. Ale jsem dobrý holub a tak jsem v sobě našla všechny síly a překonala ten strach roztáhnout křídla a znovu objevit už objevené.
Mirka Karásková
Co skrývá vaše druhá polovička?
Když se dva lidé rozhodnou ke sňatku, je to ta pravá chvíle, kdy na světlo vytáhnout všechny své tajnosti. Ostatně jak říká Sherlock, lidi, co se rozhodnou spolu bydlet/žít by na sebe měli znát to nejhorší. Jednoduše vyjít s pravou ven je lepší, než když se za x let vaše drahá polovička dozví nějaké to špinavoučké tajemstvíčko.
Mirka Karásková
Je asistovaná sebevražda vražda?
Většina lidí netouží po tom, dobrovolně odejít ze života. Někdy se ovšem sejdou takové okolnosti, kdy se to pro toho dotyčného zdá jako jediné řešení. Jenže někdy to člověk sám nezvládne – někdy mu v tom brání nemoc a jindy na to zase nemá žaludek.
Mirka Karásková
Legie v Rusku
V červenci to bylo sto let, co začala první světová válka, bezesporu událost, která navždycky změnila chod lidských dějin. O téhle válce toho bylo už tolik sepsáno, natočeno a řečeno, každý jeden detail prošel důkladným zkoumáním, že by se dalo říct, že už není co zkoumat. No, to se asi nikdy nestane, protože první světová válka (stejně jako ta druhá) je nevyčerpatelné téma.
Mirka Karásková
Sociální sítě a jejich úskalí
Dnes máme dvě stě padesát přátel a zdá se nám to normální – nebo někdy taky málo. S lidmi komunikujeme přes Facebook, na Twitteru sdílíme, co se nám právě přihodilo a na Instagram zase umisťujeme fotky toho, kde jsme byli, co jsme jedli a hlavně spoustu selfie. Díky těmto sociálním sítím o svých "přátelích" víme, kdy a jak si kdo uprdnul. Jenže skutečnost je taková, že je doopravdy vlastně neznáme.
Mirka Karásková
Jak si to pamatuje Gorbačov
Gorbačovova znám jako chlápka s tím specifickým flekem na hlavě. Jako jednoho ze sovětských prezidentů, který ovšem svým způsobem tak nějak vyčníval z řady. Jako jednoho z těch, u kterých se mi neotvírá kudla v kapse, jen je vidím. Prostě Gorbačov.
Mirka Karásková
Osvětimský blok 10
Osvětim – místo, které se do historie nemohlo zapsat hůř. Když se řekne Osvětim, každý si představí vyhublé, zbídačené lidi v pruhovaných, roztrhaných mundúrech, představí si spalovací pece, plynové komory, masové hroby a všudypřítomnou smrt a beznaděj. Když se pak řekne blok 10, znalejším na mysli vytanou "lékařské" experimenty. Zkrátka, samá pozitiva.
Mirka Karásková
Jen obyčejný člověk
Jimi Hendrix bezesporu patří mezi ty největší kytarové legendy všech dob a jeho způsob hry na kytaru je nezaměnitelný. Tedy takhle nějak to cítím já. Pro mě je ikonou už od dětství, kdy mi moji rebelští rodiče pouštěli desky s jeho nejlepšími kusy.
Mirka Karásková
Pábitel číslo jedna
Bohumil Hrabal. Jedna z našich asi největších literárních ikon. Spisovatel, umělec, rebel, pábitel, ale především člověk. Člověk s ne zrovna jednoduchým osudem. Člověk, který v mnohém předstihl svoji dobu, který vlastně dobu úplně minul. Protože i teď, kdy se slaví jeho sté výročí, je jeho tvorba pořád dost aktuální.
Mirka Karásková
Seznam tajných přání aneb než umřu, chtěla bych…
Určitě každý z nás má svůj tajný seznam nějaký úplně ztřeštěných, nereálných přání, o kterých jen tak sní a ví, že si je nikdy nesplní! Ale proč? Proč se bojíme vyplnit si svoje sny? Často jsou to jen dětské tužby, co postrádají podstatu, ale přesto? Proč nezkusit postavit největšího sněhuláka? Proč nevylézt na vysokou horu? Proč neskočit padákem?
Mirka Karásková
A kdo že to zabil Kennedyho?
Podle jakéhosi průzkumu si sedm procent Američanů myslí, že Lee Harvey Oswald je ten, kdo zastřelil prezidenta Lincolna. Bohudík já nejsem Američanka, a proto vím, že Abrahama Lincolna zastřelil John Booth. A L.H. Oswald? No ten přece picnul Kennedyho. Nebo ne?
Mirka Karásková
Osud osvětimské knihovnice
Nacistické zrůdnosti páchané na Židech zůstanou asi navždy otevřeným tématem. Někteří budou dokola tvrdit, že jsou to nesmysly, a že Osvětim bylo příjemné sanatorium vedené hodným strýčkem Mengelem. Naštěstí je ale většina těch, co jsou při smyslech a aspoň z části si uvědomují celkový rozsah a dopad genocidy. A někteří se dokonce i po těch sedmdesáti letech šetření a zkoumání nebojí znovu se do všech těch zrůdností ponořit a přijít s něčím novým.
Mirka Karásková
Církev, sex a celibát
Skoro to zní jako to známé heslo členů někdejších rockových kapel. Totiž "drogy, sex a rock ́n ́ roll", jen v katolickém kabátku. Jenže tak zábavné, jak by se na první pohled mohlo zdát, to není. Církev toho má na triku hodně a ne všem je to lhostejné.
Mirka Karásková
Jak to bylo za zlaté éry socialismu
Ať se komunisti snaží sebe víc, minulost nezmění. Bohudík to tu zatím nefunguje tak, jako v Orwellově 1984. Období totality bylo bezesporu jednou z nejhorších etap dějin lidstva a ti, co ji zažili, na ni jen tak nezapomenou. Tedy pokud se nenechají uplatit jalovými sliby. Ta doba byla zvrácená a život za železnou oponou se dal jen těžko nazývat životem.
Mirka Karásková
Intelektuálové? Jen sobci a lháři!
Kde by byla naše společnost bez té intelektuálské vrstvy? To intelektuálům vděčíme za duševní rozvoj naší společnosti! Dodnes k nim vzhlížíme, anebo je alespoň v úctě respektujeme. Jejich myšlenky byly obrovské, přelomové, zásadní. Jenže byli oni taky tak "obrovští"?
předchozí | 1 2 3 4 5 | další |
- Počet článků 88
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 2169x
co si hraje na spisovatelku,
baskytaristka a textařka,
bohém, poeta a flákač.