Osud osvětimské knihovnice

Nacistické zrůdnosti páchané na Židech zůstanou asi navždy otevřeným tématem. Někteří budou dokola tvrdit, že jsou to nesmysly, a že Osvětim bylo příjemné sanatorium vedené hodným strýčkem Mengelem. Naštěstí je ale většina těch, co jsou při smyslech a aspoň z části si uvědomují celkový rozsah a dopad genocidy. A někteří se dokonce i po těch sedmdesáti letech šetření a zkoumání nebojí znovu se do všech těch zrůdností ponořit a přijít s něčím novým.

Ať se k této otázce staví, kdo chce, jak chce, nedá se popřít, že by to bylo něco přehlédnutelného. Zkratka to je věc, která nadobro ovlivnila vývoj nejen v Evropě ale nejspíš po celém světě. Byly sepsány tisíce knih, studií, článků, výpovědí a kdo ví, čeho všeho. Dalo by se tedy říct, že každý příběh, který mohl být vyšťouraný, taky vyšťouraný byl. Chyba lávky – protože co člověk, to úplně jiný životní osud.

Jeden takový životní osud vyhrabal i španělský publicista a spisovatel Antonio G. Iturbe. Díky jedné obrovské náhodě se seznámil s Ditou Krausovou, českou Židovkou a skutečnou osvětimskou knihovnicí, a rozhodl se sepsat její příběh.

Osvětimská knihovnice je kniha poskládaná ze vzpomínek čtrnáctileté dívky. V začátcích se seznamujeme se šťastným Ditiným životem ve velkém pražském bytě. Dita vzpomíná na ten sladký život, který se jí postupem dní strávených v lágru zdá jako pouhý sen na něco, co se nikdy nestalo. Dita ovšem často vzpomíná i na Terezín, kde se seznámila s druhou nejzásadnější postavou knihy. Alfred Hirsch, německý homosexuál a Žid, který se v Osvětimi zasadil o vznik takzvaného rodinného tábora, byl pro Ditu nedílnou součástí jejího tajného boje.

Dita se přes všechno nebezpečí, které ji hrozilo – za držení knih byla smrt – rozhodla stát se knihovnicí a opatrovat osm nesourodých, pohromadě sotva držících knížek. Každý den se vydávala k Hirschovi do kumbálu a z tajné skrýše je vyndávala a půjčovala vězňům učitelům, kteří podle nich učili děti číst. Ty knihy byly pro mnohé z vězňů malým útěkem za hranice tábora, byly pro ně nadějí i chvilkovou zábavou. Díky těm knihám si připadali o něco víc naživu. Za to stálo bojovat a Dita taky bojovala. Pod neúprosným pohledem doktora Mengeleho knihy bedlivě opatrovala a půjčovala těm, kteří je zrovna potřebovali. Sama pak na latrínách četla Haškova Švejka a vzpomínala na to, čemu se v normálním světě říká smích.

Ale i Dita byla jen dívka a potřebovala oporu, proto když objevili Fredyho Hirsche mrtvého, její síla a odhodlání utrpěly velký otřes. Hirsch se měl postavit do čela povstání osvětimských vězňů, jenže těsně před tím, než tak učinil, spáchal údajně sebevraždu. Mnoho z jeho spoluvězňů tomu nevěřili, bylo to v rozporu s jeho povahou. Dodnes zůstává smrt Fredyho Hirsche nedořešenou a nejasnou.

Osvětimská knihovnice ale nepřináší jen osudy Dity Krausové a Fredyho Hirsche. Do vzpomínek mladé dívky jsou přimíchány i osudy dvou mužů, kterým se z Osvětimi podařilo uprchnout, nebo desátníka SS, kterého jeho dezertování stálo život.

Ač je mnoho z Osvětimské knihovnice fikcí, základ je pravdivý, postavy jsou pravdivé, hrůzy jsou pravdivé. Stejně tak je i pravdivý jazyk, jakým je kniha psaná. Člověk by si mohl myslet, že téma tak závažné bude mít sklony k melodramatu, opak je pravdou. Iturbe věrně popisuje vzpomínky tehdy čtrnáctileté Dity. Je to tedy obraz krutostí zprostředkovaný pohledem jednoho neobyčejně statečného dítěte.

Já sama za sebe mohu říct, že Osvětimská knihovnice je jeden z nejlépe napsaných románů tohoto žánru. Snad pro tu bezelstnou upřímnost a prozaičnost. Není to lehké čtení a jsem si skoro jistá, že už se ke knize nikdy nevrátím, přesto jsem ráda, že jsem ji mohla číst. Mělo by ji číst mnoho lití, Neboť velkým lidským nešvarem je zapomínání – na tohle se nesmí zapomenout.

Dita má můj veškerý obdiv… Představte si to, je vám čtrnáct, jste v koncentráku a jediné co máte, je pár odrbaných knih…