Ať se komunisti snaží sebe víc, minulost nezmění. Bohudík to tu zatím nefunguje tak, jako v Orwellově 1984. Období totality bylo bezesporu jednou z nejhorších etap dějin lidstva a ti, co ji zažili, na ni jen tak nezapomenou. Tedy pokud se nenechají uplatit jalovými sliby. Ta doba byla zvrácená a život za železnou oponou se dal jen těžko nazývat životem.
To šedé období druhé poloviny minulého století mě z celé historie zajímá asi nejvíc (i když v těsném závěsu je Druhá světová). Možná kvůli řadě barvitých vyprávění mých rodičů, možná z lásky ke své zemi, nebo jen z čisté zvědavosti. Nejspíš v tom svou roli hraje všechno. Zkrátka, když má maminka začne vyprávět,
vždycky ráda poslouchám. Poslouchám o tom, co se mohlo, nebo spíš nemohlo, co bylo, nebo spíš nebylo a hlavně o tom, jak byl každodenní život prázdný a bezvýchodný. Pak vždycky děkuju prozřetelnému osudu, že tomu v čas zamezil… snad.
Existuje ale mnoho otázek, na které mi mí pamětničtí rodiče odpovědět nedovedou. V takových případech pak musím hledat sama. Mým posledním úlovkem je autobiografický román V čase ubývajícího světla, jehož autorem je německý divadelní režisér Eugen Ruge.
Jeho příběh začíná v roce 2001, kde také i končí. Hlavní postava Alexander Umnitzer vzpomíná na celý svůj život i na životy svých rodičů a prarodičů. Rázem se tedy čtenář z dvacátého prvního století ocitá v Mexiku padesátých let dvacátého století, kam přijeli Alexanderovi prarodiče budovat socialistickou vlast. Příběh je dost chaotický a ze začátku není tak snadné se v něm vyznat. Autor skáče ze země do země i z roku do roku. Z Mexika se vydáváme do sibiřského gulagu za Alexanderovým otcem, který se tam ocitl za kritiku sovětského režimu. Přesto se ale většina příběhu dohrává ve Východním Německu za zlaté éry socialismu.
Leč by se snad mohlo zdát, že se jedná převážné o politicky situovanou knihu, vlastně to tak není. Mimo tatínka vězněného v gulagu tu nenajdeme žádné revolucionáře, disidenty ani jiné podvratné živly. V čase ubývajícího světla jen skromně předkládá ságu jedné rodiny žijící na té špatné straně zdi. Žádná revolta se nekoná, jen beznadějně prázdný život. Oproti jiným knihám se nám naskýtá pohled na úplně obyčejné lidi, na jejich prožívání každodenního života, na jejich vnímání nesvobody. Nesetkáváme se s žádnými epickými hrdiny, pouze přihlížíme smutné touze po životě.
V čase ubývajícího světla je výjimečná kniha, která mi o něco víc rozšířila obzory. Mohla jsem v tichosti nahlížet do domácnosti lidí stižených politickým morem. Mohla jsem být svědkem, jaký dopad na lidskou mysl to všechno mělo. Mohla jsem se ujistit, že leč je pohled mých rodičů subjektivní, od názoru jiných se neliší (tedy těch, co to mají v hlavě v pořádku).
Jsem ráda, že jsem tuhle knihu četla zrovna v období voleb. Už předtím jsem si byla stoprocentně jistá, že ten nádor na demokracii je zhoubný, a že volit ho můžou jen zaslepenci – tahle kniha mi to jenom potvrdila.
Panu Rugeovi skládám své díky. Je škoda, že není víc takových, co si minulost pamatují nezkresleně.
