Kde by byla naše společnost bez té intelektuálské vrstvy? To intelektuálům vděčíme za duševní rozvoj naší společnosti! Dodnes k nim vzhlížíme, anebo je alespoň v úctě respektujeme. Jejich myšlenky byly obrovské, přelomové, zásadní. Jenže byli oni taky tak "obrovští"?
K intelektuálnímu zamyšlení nad intelektuály mě přivedla knížka s příznačným názvem Intelektuálové. Jejím
autorem je slavný britský historik a novinář Paul Johnson. Ten ve své publikaci představuje jedny z největších hlasů minulého a předminulého století jako bandu bezpáteřních pokrytců. Pokud máte stejně jako já v oblibě Hemingwaye nebo Tolstého, nedoporučuju vám, abyste vůbec Intelektuály otevírali.
Pan Johnson nám tyto velké muže ukazuje ve zcela jiném světle, než jsme od ostatních historiků zvyklí. Nebere si servítky a zkrátka nám o těch v pravdu věřících mužích předkládá mnoho důkazů jejich sobeckosti, lživosti, krutosti. Najednou si člověk uvědomí, že ty největší myšlenky, nejúžasnější díla a činy, které změnily historii, pocházejí ze lží a hlav můžu, co byli přesvědčeni, že mají patent na rozum. A podle toho taky konali.
Zkrátka naši intelektuálové vůbec nebyli takoví, za jaké se považovali a za jaké je po
važuje společnost. Byli to jen další z řady, kteří chtěli lidstvu vnutit svoji pravdu, chtěli mít moc a být opěvováni. Rousseauem počínaje, přes Marxe nebo Ibsena až třeba po Sartra – to všechno byli velcí intelektuálové, velcí inteligentní muži, ale taky velcí lháři, podvodníci, manipulátoři.
Upřímně musím říct, že u některých zmíněných intelektuálů se mi Johnsonova publikace moc dobře nečetla. Nechtělo se mi tomu všemu uvěřit, nechtěla jsem si to připustit. Jak by někdo, kdo napsal tolik skvělých myšlenek a knih mohl být tím, za koho ho tady představují? Jenže důkazy jsou pevné. Autor pracoval s mnoha historickými podklady a jeho tvrzení rozhodně nejsou žádná planá plácání do větru. Všechno má hlavu a patu a nikde není díra. Často jsem si říkala, že je to škoda.
Jak jsou Intelektuálové náročné a veskrze neblahé dílo, musím autorovi složit všechno čest. Je to odvážný muž, když napsal pravdu tak, jak je. A je chvályhodné, že nám, čtenářům otevřel oči a vyvedl nás ze zaslepené zalíbenosti. Jednoduše i intelektuálové byli jen lidi a měli tak svou stinnou stránku.
Já sama bych asi chtěla říct tolik, že každý je opravdu jen člověk, a že nikdo z nás nezná druhé natolik, aby o nich vynášel tak rozhodující soudy. Je sice pravda, že by lidé ve veřejném postavení měli být čestní, ctnostní a já nevím co. Na druhou stranu mnozí v knize zmiňovaní si o veřejné postavení neříkali. Prostě to byli jen lidé, co uměli o něco lépe zformulovat myšlenky druhých – to z nich ještě nedělá neomylné bohy. Ale možná je to přece jen má zaslepená zalíbenost v některých z nich. Nejspíš si nechci přiznat, že by byl můj Hemingway takový zloduch.
Nezbývá mi, než si Intelektuály přečíst znovu a přijmout krutou pravdu.
