Co skrývá vaše druhá polovička?

Když se dva lidé rozhodnou ke sňatku, je to ta pravá chvíle, kdy na světlo vytáhnout všechny své tajnosti. Ostatně jak říká Sherlock, lidi, co se rozhodnou spolu bydlet/žít by na sebe měli znát to nejhorší. Jednoduše vyjít s pravou ven je lepší, než když se za x let vaše drahá polovička dozví nějaké to špinavoučké tajemstvíčko.

Jistě, není to případ každého. Nejsme všichni vrazi, psychopati, ani nemáme deset nemanželských dětí, ale skoro každý máme nějaké to tajemství, které si střežíme, a které bychom nepověděli živé duši. To je vlastně normální, jenže když se s někým rozhodneme žít – jakože vážně – tajit bychom asi neměli nic.

Protože jak to tak u zákonů schválnosti bývá, vyplave to. A i když jde o něco neškodného – čůrání ve sprše, kdo ví – je lepší, když se to náš vyvolený partner dozví od nás. Ostatně pokud nás miluje, nebude to řešit – aspoň ne tak, jako kdyby se mu to po deseti letech doneslo od nějaké paní Žvanilové.

No, možná mám jen romantické představy, a především jsem taky nikdy nebyla vdaná – a upřímně to neplánuju – ale já bych zkrátka sázela na upřímnost. Jak říkám, romantické představy.

Každopádně abych tuhle svou ideu opodstatnila, přiměl mě nad tím přemýšlet příběh knihy, kterou jsem nedávno četla. Tou je Manželovo tajemství od Liane Moriarty – inu, název dost napoví.

Příběh je o ženě, Cecilii Fitzpatrickové, která je už nějaký ten pátek vdaná. Nestěžuje si, s manželem mají pěkný dům a tři dcery – to je všechno fajn – jenže její drahý je jaksi divný. Nejen že s ní nespí, ale po večerech brečí ve sprše a vůbec, nechová se jako obvykle. A to Cecilii samozřejmě nedá spát. Přemýšlí, jestli její John-Paul nemá milenku, nebo milence, jestli není nemocný, anebo zadlužený. Ty představy ji trápí a přivolávají jen další otázky.

Když se pak jednoho dne vydá na půdu pro staré fotografie, netuší, že je to zrovna ten okamžik, kdy se dočká vysvětlení. Mezi fotkami totiž najde šedou obálku navrchu se vzkazem adresovaným jí: Pro mnou ženu Cecilii Fitzpatrickovou, otevřít jen v případě mé smrti.

No a to je něco, dejte ženské tajemství, že jo! A i když se nejdřív rozhodne to s manželem probrat, tak než ten se vrátí z pracovní cesty, tak Cecilia tu obálku stejně otevře. A pak lituje, že to kdy udělala.

To je v kostce příběh Manželova tajemství, jenže ten daleko přesahuje tohle moje skromné tlumočení. Je to velice komplikovaná, psychologická kniha, která vám servíruje jednu morální otázku za druhou.

A mě nejvíc zaujala pávě ta otázka, jestli je lepší se ke všemu přiznat, nebo zatloukat, zatloukat, zatloukat – nakonec ať v manželství, nebo jakémkoliv vztahu. Je lepší lhát o tom, kdo jsme, co jsme dělali atd., nebo se přiznat k tomu, jak moc špatní jsme?

Tohle je asi trochu komplikovanější záležitost – a v životě to většinou nebývá jako v tomhle příběhu, spíš jde o to čůrání ve sprše – ale přesto, vyplatí se upřímnost?

Já to asi nevyřeším, jedině snad vzít si ponaučení. Předcházet tomu a nedělat takové věci, při kterých se zatloukání zdá menším prohřeškem, než to, co tak zarytě zatloukáme.