Jak to bylo doopravdy s Usámou bin Ládinem

Že by na povrch konečně prosákly skutečné a podložené informace, které jednou pro vždy vyvrátí ty mraky konspiračních teorií, nebo tu máme zas jen další kachýnku?

Kachna ne-kachna, jde o Nelehký den. A co si tak může člověk pod Nelehkým dnem představit? No první co napadne mě, je Perný den od The Beatles, ale to je tak trochu mimo mísu, protože onen Nelehký den je název knihy. A to mi věřte, že vážně nelehké!

Nejvíc o tom ví její autor Matt Bissonnette, člen elitního vojenského týmu, který byl u toho, když byl dopaden a zabit Usáma bin Ládin a spisovatel, který se prezentuje pod pseudonymem Mark Owen.

A právě Nelehký den je jeho dílem. Jeho vskutku náročným dílem. Ta kniha vás vysaje. Emočně, duševně, psychicky a mnohdy i fyzicky. To když si budete moc barvitě představovat všechen ten dril a zátěž, kterou musí zvládnout každý elitní voják.

Nelehký den je poměrně strohý, no co byste taky čekali od vojáka – nějaké barvité metafory? To asi těžko. Spokojit se musíte s věcným popisem situací, míst, výcviku, každodenního života i těch nejmenších detailů a maličkostí. Neboť právě maličkosti a detaily jsou nedílnou součástí armády. Bez důrazu na detail by nikdy nefungovala tak efektivně, jak je zapotřebí. Mark Owen (nebo Matt Bissonnette – je to jedno, vyberte si) se ale také soustředí na popis svých kolegů/kamarádů, který už tak strohý není. Naopak obsahuje mnoho psychologický postřehů, díky kterým my, obyčejní lidé, snáz pochopíme mentalitu elitních mužů. Dokážeme se aspoň trochu přiblížit k jejich motivům, dokážeme pochopit, proč se vlastně k armádě přidali, proč podstupují to vypětí sil a proč riskují své životy.

Samotný děj se odvíjí celkem pomalu, přesto jasně ukazuje k jednomu vytýčenému cíli – k dopadení Usáma bin Ládina. Mark Owen popisuje svoje vlastní důvody proč je v armádě, popisuje, jak sám zvládá všechnu tu námahu, i jeho vlastní vztahy s ostatními vojáky. Dozvíme se podrobnosti o výcviku, o nasazení v Afghánistánu a Iráku, i o jedné velké akci, která se zapsala do mnoha nejen amerických srdcí.

Jazyk, jakým je kniha psaná, je protkán vojenskou hantýrkou, takže člověk občas tápe, často se ale něčemu přiučí a ještě častěji pobaví. Co by asi tak mohli být Pakoši? Napovím vám: žijí v Pákistánu.

Zkrátka Nelehký den přináší nejen konečnou verzi toho, jak to doopravdy bylo, vždyť tu knihu napsal očitý svědek, ale taky plno emocí, dojmů – prostě všechno, co k dobré knize patří.

No, a když se na Nelehký den podívám svýma očima, očima mladé dívky, nepřestávám zírat. Nedokážu pochopit, že jsou někteří lidé schopni dobrovolně vydržet takovou zátěž – psychickou i fyzickou. Anebo to možná pochopit dokážu, dokážu chápat, že v mnoha Američanech bije to patriotské srdce, já sama jsem velký vlastenec, ale přesto nepřestávám žasnout. Někdy je až zarážející, kam dokážou zajít lidské schopnosti.

Do téhle knihy se mi moc nechtělo, a musím si dát za pravdu, že číst ji je někdy náročně – moje obavy byly oprávněné, přesto nelituju jediného slova. Vždycky jsem se totiž na vojáky a armádu koukala tak trochu skrz prsty a s opovržením. Díky Nelehkému dni jsem se dokázala maličko přiblížit vojenským myšlenkám. Pochopila jsem, že ne všichni vojáci jsou zelení mozci, a že ne všichni jdou jen za zabíjením. Že za jejich narukováním většinou stojí mnohem prozaičtější a zároveň ušlechtilejší lidské pohnutky než je chuť zabíjet a komandovat. Často je to obyčejná láska, ať už k vlasti, k ženě, dětem nebo dobru.