Většina lidí netouží po tom, dobrovolně odejít ze života. Někdy se ovšem sejdou takové okolnosti, kdy se to pro toho dotyčného zdá jako jediné řešení. Jenže někdy to člověk sám nezvládne – někdy mu v tom brání nemoc a jindy na to zase nemá žaludek.
Nad tímhle vážným morálním dilematem přemítám už pár let. Od doby, kdy má babička umírala v krutých bolestech na rakovinu jater. Od té doby mi ta otázka nedá spát. Je to tak velký prohřešek, když člověku ulevíte od bolesti? Vážně je z vás pak vrah?
Já v tom vidím spíš smilování. Protože já osobně bych si tedy radši vybrala asistovanou sebevraždu, než abych trpěla jak zvíře.
Nicméně každý máme asi trochu jinak nastavené morální hodnoty, a proto tu vždycky budou odpůrci stejně jako zastánci.
Jenže tohle je jen jeden případ asistované sebevraždy. Varianta, kdy se kvůli nemoci dobrovolný odchod ze života nezdá zas tak divnou volbou. Co kdyby chtěl ale pomoci zemřít někdo, kdo se těší naprostému zdraví?
K téhle myšlence mě přivedla moje oblíbená spisovatelka Jodi Picoultová ve své knize Vypravěčka. Ta vypráví o mladé dívce, Sage Singerové, která si nese traumatickou vzpomínku na autonehodu, kterou sama způsobila. Navštěvuje proto terapie, kde si ji všimne pětadevadesátiletý Josef Weber, všemi oblíbený a na svůj věk velice čiperný děda.
Jak by se mohlo na první pohled zdát, že tahle bizarní dvojice nemůže mít nic společného, záhy se mezi nimi rozvine přátelství. Hrají spolu šachy a vypráví si své životní příběhy. Pro oba je to příjemné. Tedy do chvíle, než Josef Sage požádá, aby ho zabila.
Svou žádost pak odůvodní tím, že není tím, za koho ho všichni mají. Je to bývalý esesák, který má na svědomí víc, než jeden zmařený život – a to jeho svědomí už nemůže unést. A kdo jiný by mu měl pomoci zemřít, než židovská dívka, jejíž babička zažila koncentrák?
A tady se Sage ocitá na rozcestí. Má toho muže vyslyšet a pomoci mu zemřít? A když se rozhodne, že ano, bude to pro Josefa dostatečným trestem? Nebo spíš vykoupením? A má být vůbec člověk – takhle starý člověk – souzen za činy, kterých víc než lituje?
To je v kostce Vypravěčka a tohle jsou ty nejzásadnější otázky, které se táhnou celým příběhem. Tohle jsou otázky, jež mě přivedly k tomu, abych se znovu zamyslela nad myšlenkou asistované sebevraždy.
Já osobně si neumím představit, že bych byla v takové pozici jako hlavní hrdinka (a že bych se svým původem měla právo). Nedovedu si představit, jak bych se zachovala – asi bych se nedokázala rozhodnout! A to mě jen dovádí k názoru, že jsou někdy v životě situace, kdy neexistuje správné rozhodnutí. Ať se totiž rozhodnete jakkoliv, vždycky to s sebou přinese jen další morální spory a otázky.
Někdy je to zkrátka kruh, ze kterého není cesty ven.
No, já tu asi nerozřeším věc asistované sebevraždy, můžu ale říct, že knížek jako je Vypravěčka by mělo být víc. Protože knížka, která vám dá víc otázek, než odpovědí, je knížka hodná pozornosti a respektu.
