Bohumil Hrabal. Jedna z našich asi největších literárních ikon. Spisovatel, umělec, rebel, pábitel, ale především člověk. Člověk s ne zrovna jednoduchým osudem. Člověk, který v mnohém předstihl svoji dobu, který vlastně dobu úplně minul. Protože i teď, kdy se slaví jeho sté výročí, je jeho tvorba pořád dost aktuální.
Když jsem četla na základce jako povinnou četbu Pábitele, nedokázala jsem ještě tenkrát jejich význam správně docenit. Tak nějak jsem ani nevěděla, co to ten Pábitel je. Vyhledávala jsem si definice, ptala jsem se učitelky – ale uspokojivé odpovědi se mi stále nedostávalo. Pábitel. Pábení. Z jakéhosi důvodu mě to fascinovalo – i když mi to nedávalo smysl. Teď po čase, kdy jsem dospěla, možná trochu zmoudřela a taky kapku poznala život, už se neptám, co to ten Pábitel je. Stačí mi, že vím, že pábitelem, se člověk nestává, ale rodí.
A Hrabal, tvůrce toho slova, je jeho nejčistším exemplářem. Za každou cenu svůj, nepřizpůsobivý, hrubý, samotář, tak nějak nerudný, přesto umělec s jemnou duší a zranitelným srdcem.
S postupem času, jak jsem dospívala, jsem přicházela Hrabalově tvorbě víc a víc na chuť. V každém jeho díle, a v každém filmu podle jeho díla, jsem nacházela kousek toho něčeho. Toho něčeho, čeho se chytí vaše srdce a vy si řeknete, „jo, to je přesně ono, tak to je.“ To něco vám mluví z duše a vy si to skoro ani neuvědomujete.
Hrabal objevil jakousi univerzální řeč srdce. Možná právě proto, že to jeho bylo zraněné.
Nikdy jsem se nějak extra nezajímala o toho muže, co stál za všemi těmi příběhy. Říkala jsem si, že on sám je v každém jednom příběhu – a do jisté míry je to pravda – přesto toho mnoho chybí. Postřižiny jsou tou nejvěrnější výpovědí, ovšem ten spisovatel, kterého Maryša nosila Francinovi, nebyl tak úplně Hrabal. Tedy ten Bohumil. Byl to jeho nevlastní bratr.
Nedávno jsem totiž dostala životopisnou knihu V rajské zahradě trpkých plodů od Moniky Zgustové. Ta se po čtyři roky s Hrabalem setkávala a naslouchala jeho životním příběhům. V knize je tedy popsán celý jeho život od smutného dětství, přes divoké roky dospívání a mládí, k jeho podobně rebelské dospělosti. Inu, vynášet jímku na prvního Máje a prohlašovat, že oslavujete prací, je přece jen svérázný způsob vyjádření nesouhlasu se stranou.
V rajské zahradě trpkých plodů ale přináší víc toho chmurného, než takovýchto veselých historek. Hrabal byl veskrze smutný člověk. Byl hluboký, přemýšlivý, miloval vodu, ticho a samotu a nikdy se nevyrovnal s tím, že se matce narodil za svobodna. Jeho rodiče, nevlastní otec, který ho měl nadevše rád a který mu dal jméno, byli neskutečně pokrokoví – otázka nemanželského dítěte nehrála vážnou roli – Hrabal to ale i tak nesl hluboko v sobě a poznamenalo ho to nejspíš na celý život.
A tak mi došlo, že být Pábitel a génius Hrabalova formátu nese svoji hořkou daň. Přece jen, snad ještě nikdo, kdo prožil šťastné dětství a dál žil vyrovnaný život, po sobě nezanechal nesmrtelný odkaz.
