Krása základ života? Bohužel asi ano

Kdo může doopravdy říct, že je se svým vzhledem spokojený? Teď už třeba ano, ale v pubertě? Určitě jsme o sobě každý aspoň jednou zapochybovali – je to lidská přirozenost. A přiznejme si, někdo je holt krásnější a někdo zase méně. Jenže kdo zavedl ta měřítka?

Ovšem, lidé.  Jenže jak se mění lidé, tak se mění i pohledy na krásu. Jednou jsou hitem žehlicí prkna, potom zase oplácané figury. Je to fuk a kolik očí, tolik pohledů – každému se líbí něco, a ne každý podléhá módním trendům. Zkrátka krásné může být leccos – piha na tváři, mezírka mezi zuby. Je plno oblíbených nedokonalostí.

Jenže co když se narodíte a opravdu krásní nejste? A ne, nemyslím váš velký nos, divné uši, křivé zuby! Myslím, co když máte nějakou vrozenou vadu, postižení, úraz? Znamená to, že jste pak méněcenní? Rozhodně ne, pod tou nevzhlednou slupkou – kterou jste si nevybrali, se ukrývá krásný člověk. A o to přece jde, ne?

Nebo by mělo, ovšem když se člověk rozhlédne po dnešní společnosti, jen těžko si dovede představit, že někdo hledá krásu pod povrchem. Co vidí oči je podstatné a tím to taky hasne. Hledat něco hlouběji přece není nutné – všude v televizi jsou krásní lidé, všude se mluví o kráse, všude se o ni pečuje. Krása je prostě důvod, proč jste, nebo nejste úspěšní, proč jste, nebo nejste součástí společnosti, proč se na vás lidé usmívají, nebo hledí skrz prsty. Je to tak, krása je základ života. Celkem kruté… a taky smutné.

Proto jsem byla opravdu překvapená – mile, když jsem si přečetla anotaci k (Ne)obyčejnému klukovi. Hlavní hrdina téhle knížky je zatraceně neobyčejný. Díky jakési genetické vadě má zcela zdeformovaný obličej. Autorka R. J. Palaciová se rozhodla, že napíše příběh o desetiletém klukovi, před kterým každý odvrací pohled – v tom lepším případě. A v tom horším mu nadává do zrůd.

Malý August žije celý svůj dosavadní život doma – ono komu by se s takovým obličejem chtělo ven? Jenže je hodně chytrý a tak nastává zlomový okamžik, kdy musí do školy. Matka ho nenaučí tolik, co škola. A to je svatá pravda, protože ve škole dostává August tu pravou školu života. Je sice zvyklý, jak na něj lidé koukají, ale přiznejme si, děti jsou zlé bestie. Zkrátka takový kluk to nemá lehké.

I tak to ale všechno snáší a dál tam chodí. Je daleko vyspělejší než většina jeho vrstevníků – a taky statečnější. Chce mít kamarády, chce si hrát, učit se, chce být prostě obyčejný kluk.

R. J. Palaciová dokázala skvělou věc, dokázala se vcítit do chlapce, ke kterému byl osud krutější, než k většině z nás. A dokonce to dokázala zprostředkovat i ostatním. Je fuk, že je to smyšlený příběh, jde o podstatu. Podstata celého příběhu je ukázat všem – dětem, dospělým, starým, bílým, černým, hezkým, ošklivým, že krásný je každý. Protože ač je to neskutečné klišé, není podstatná ta krása na povrchu – ta stejně jednoho dne pomine, jde o tu krásu naší duše a osobnosti. A malý August je opravdu krásný.

Číst tuhle knihu vyžaduje mnoho kapesníků. A přitom je to vlastně optimistický příběh – jen záleží na úhlu pohledu. Protože úhel pohledu je v rozpoznávání krásy jediný podstatný.