Umíte si představit, že by vás vaše sestra nebo bratr sexuálně přitahovali? Že byste k nim cítili víc než jen sourozeneckou lásku? Já si to ani představit nechci, neboť samotná ta představa je dost děsná, zvrácená a br! Mám z toho husí kůži.
Ne, opravdu si myslím, že incest je jedna z nejhorších věcí, kterou spolu dva lidé mohou spáchat. Homosexualita, transsexualita, promiskuita, sado-maso úchylky, swingers party a mnoho dalšího je oproti krvesmilství nic. Je to normální! Normální ve smyslu, že to spolu dělají dva, či více cizích lidí!
Incest bych přirovnala snad jen k podobně závažnému prohřešku, jako je pedofilie. Jistě, pedofilie je páchaná na malých dětech, které o to nestojí. Oproti tomu incest mezi bratrem a sestrou může být z obou stran chtěný. Jenže co kdyby po tom, teoreticky, toužilo i to malé dítě? Byla by pak pedofilie odpustitelná? No myslím, že ne a stejně tak to platí o krvesmilství mezi sestrou a bratrem. Nemluvě o tom, že incest není otázka jen sourozenců, ale často též rodičů a dětí. Historie je toho přeci plná.
Ne, ať se Mark Watson snažil sebe víc, mě nepřesvědčil! Osobně znám tragické následky sňatku mezi pouhým bratrancem a sestřenicí. Mají pět dětí a všechny jsou vážně defektní. Rodinná láska by měla znát své meze. Přesto musím uznat, že Pouto je pozoruhodná a poutavá kniha.
K celému tomuto za
myšlení nad incestem mě dovedla právě kniha Pouto od známého britského komika Marka Watsona. Ten ve svém románu vykresluje vztah mezi bratrem a o deset let starší sestrou. Samozřejmě, kdo by mohl za to, že k sobě jako sourozenci našli cestu? A kdo by jim to probůh vyčítal? Naopak je krásné, když si hodně věkově odlišní sourozenci dokážou i tak rozumět. Ovšem když to zůstává v těch běžných mezích, těch normálních. Jenže mezi Dominikem a Viktorií to v běžných mezích rozhodně nezůstane – celkem síla pro konzervativní Británii.
Myslím, že Watsonovým přáním nebylo v lidech hnout svědomím, aby si jednoho dne společnost uvědomila, že i incest je normální. A ani si nemyslím, že chtěl šokovat – to by pak knihu napsal krapet jinak (viz Betonová zahrada od
Iana McEwana). Já myslím, že jeho záměrem bylo lidem ukázat lásku trochu jinak, ze strany, která se většině příčí. A myslím, že to byl dobrý tah, jelikož Pouto je opravdu výrazný počin.
Příběh i postavy jsou výrazné, sympatické a dobře vyprofilované. Vlastně vám za chvíli přestane vadit, že se jedná o incestní lásku. Přestanete to vnímat a zůstane už jen ten obraz lásky. Mně se skoro zdá, že lepší knihu o dvou zamilovaných, nešťastně zamilovaných, jsem nečetla.
Přestože na incest nahlížím dál jako na zvrácenost, na Pouto se dívám jako na velice zvláštní a o to lepší knihu. Není to totiž nějaký senzacechtivý trhák, místy je to spíš lyrické a častěji k zamyšlení.