Nejspíš nejsme žena!

Všude to vidíme, všude to slyšíme! Literatura pro ženy, romány pro ženy, milostná poezie pro ženy, atd., atd. No prostě červená knihovna! Ale proč? Proč je nám ženám stále podsouváno to něco ženského?

Nedávno jsem tady u mého kolegy četla zajímavý článek. Článek je o knihách, které by měl znát každý muž. No upřímně asi jsem taky chlap, neboť většinu oné literatury dobře znám.

Nechci tu působit jako nějaká vyšinutá feministka, ale opravdu mě zaráží ten pojem ženská literatura. Ženská literatura mi zní dost urážlivě a vyvolává ve mně pocit méněcennosti. Trochu mi to připomíná apartheid – ty jsi černý, ty pojedeš na konci vozu, ty jsi ženská, budeš číst literaturu pro ženský. Samozřejmě je to spíš nedostek na mé straně, možná se v tom až moc šťourám, ale přesto... Zvlášť když pak nějací muži říkají: jo to je knížka pro ženský.

Když jdu do knihovny a vidím tam ten ženský koutek plný knížek s růžovými obálkami a líbajícími se milenci navrchu, naskakuje mi husí kůže. Jistě je to otázka vkusu, co se komu líbí, ať si to čte – to je každého věc. Ale rozhodně jsem neslyšela o muži, který by něco takového četl. Naproti tomu znám plno žen, které čtou například válečné či vědecké knížky.

A teď si tak říkám, proč vlastně taky není pánská literatura? Proč jsou o to muži ochuzeni? Jsou jen pánské časopisy, kde jak všichní víme, nejde zas tak o písmena. Snad by se za mužskou literaturu daly považovat ony válečné romány, vědecké, či vědockofantastické a dektivky, ale já osobně mám na kontě plno knih z těchto zmíněných odvětví. Nehledě na to, že autorem jedněch z nejpopulárnějších detektivek byla žena.

Jenže nejednou se mi stalo, že jsem se v knihovně srazila právě s takovou ženou, která si dychtivě půjčovala nějaké milostné a erotické romány a oproti tomu jsem mnohorát potkala muže, který si bral domů skutečnou litaraturu. Proto si myslím, že největší podíl viny na tomto přístupu nesou samotné ženy. Samotné ženy literaturu stále dělí a vyhledávají tu ženskou. Stále se na různých serverech psaných ženami dočítamé o tom a tom pro ženy. Jako jistě že číst si o autech a sexy modelkách by asi nebylo to pravé ořechové, ale trochu potřít tu genderovou rozdílnost, by nebylo od věci. Myslím, že s literaturou by to bylo na místě. Neznám totiž ženu/slečnu, která by hltala jen ty nesmysly psané pro nás ženy, a nezajímala by se i o kvalitní literaturu určenou komu? Všem, spíš mužům.

A mě napadá, kde se stala chyba soudruzi a soudružky? Stala se chyba u mě, u ostatních žen, u mužů, u koho? Já jsem jako náctiletá školačka raději četla povinnou četbu, než bych zabrousila do dívčích románků. Napadá mě tedy, jestli je tolik žen tak ochuzených o skutečný život, že si o něm prostě musí číst? Že musí prožívat ty tragické, či šťastné osudy hlavních hrdinek knih z červéné sekce. Musí si nahrazovat to, co se v jejich životech nestalo a ony po tom toužily. Prožít romantický příběh s mladým krásným, i když papírovým, mužem je lepší, než zažívat muka a utrpení, než se zamýšlet a děsit nad myšlenkou zachycenou v románu 1984. Jiné vysvětlení mě nenapadá. Nechci totiž věřit, že se ženy pohybují intelektuálně na jiné úrovni než muži.

Nemíním tady nikoho urazit ani se ho dotknout – ani žen ani mužů, je mi jedno, kdo co čete a nehodlám mu to brát (dnes by se dalo říct, hlavně že čte), spíš bych prostě chtěla vědět, proč tomu tak je.