Výkřiky do tmy

Taky se vám zdá, že už spolu lidé nemluví? Že jen každý sám za sebe volá do éteru a druhé nevnímá? Má šuplíková poezie také křičí do prázdná...

Svět promlouvá
v pustých výkřicích do tmy,
často se vymlouvá,
často hledí hrdě do očí,
a pak když se otočí,
poslouchá šepot za tenkými zdmi.
Svět je plný pouhých výkřiků do tmy,
pouhých štěků,
nebo skřeků,
sdílených emocí,
taky neduhů a nemocí...
Sděl každou blbost, co tě napadne,
patentuj ji,
vyhraď si svá práva,
a pak možná za čas dozvíš se,
že jsi jen blbá kráva.
Zveřejni svou mysl,
staň se jednotným a kolektivním vědomím.
Neřiď se svědomím,
nemá to smysl,
neztrácej čas u zbytečností!
Každý den je ráno
a každý den je večer,
tak se na to vy*er
a všem to řekni!
Výkřiky do tmy a ploché usměvy
- každy mele to svý
a zapomíná na slevy,
co dal svému bytí!
Tak zase kupuju si pití
a radši jdu křičet do tmy
marně...