Svoboda naší demo demokratické společnosti

V souvislosti se zrušením Žitova facebooku mě napadlo, zamyslet se nad svobodou v našem demo demokratickém společenství.

Docela často se setkávám s lidmi, kteří se bijí za současný stav naší společnosti a tvrdě obhajují myšlenku, kterou jim kdosi všude z éteru, očkuje do mysli. Tedy myšlenku, že jsme zcela svobodní. Stále se setkávám s těmi ohranými frázemi, že můžeme říkat, na co si vzpomeneme, můžeme cestovat, kam si vzpomeneme, no prostě to všechno, o čem se člověku komunistickému nemohlo ani zdát. A víte, já v tom zas takový rozdíl neshledávám.

No dobře, mohu jít ven před dům a z plných plic zakřičet, že prezident je vůl, jenomže moc dobře vím – od rodičů, že za totality to bylo možné též. Práskači totiž neměli moc dlouhou „životnost“. (Jistě plno lidí se mnou bude nesouhlasit, chápu to. O tom teď ovšem polemizovat nechci, chtěla jsem tím pouze říci, že lidé se o politice bavili skoro stejně jako dnes). No a tady má svoboda vlastně končí – vlk se nažral a koza zůstala celá.

Těm, co mi chtějí odporovat pouze povím, ať se rozhlédnou kolem a třeba si všimnou všech těch obřích společností a korporací. Počínaje ČEZem, přes mobilní operátory až po stát ve státě jakým jsou exekutoři (to je vůbec kapitola sama pro sebe. Ono jsou to vlastně všechno velká témata). To jsou jedny z velmocí, které nás drží v kleštích a diktují mám všechno do posledního detailu, třeba jakou zubní pastu použiju. Samozřejmně nepřímo a oklikou, ale o to je to nebezpečnější, neboť to není tak snadno odhalitené.

Ať si vyberu operátora toho, nebo onoho, je to úplně jedno. Mám sice na výběr, ale je to prašť jako uhoď – stejné služby, stejné ceny, žádná konkurence, tudíž by bylo fuk, kdyby byl jeden a já si musela zvolit právě toho jednoho. A takových příkladů by bylo jistě víc.

V médiích se nedozvídáme skutečnou pravdu (a jistě nejsem paranoidní), facebooky se ruší o sto šest, jen kvůli špatně zvolenému fontu písma (teď nehodlám rozebírat, zda to má extrémistický podtext) a můžeme se jen dohadovat, jestli za tím není něco víc – tedy do očí řečená pravda. Na každý prd musíme mít nějakou kartu. Nedostanu ani zaměstnání, pokud si nezaložím bankovní účet. A nezáleží na tom, že mít ho je výhodnější, záleží na tom, že ho MUSÍM mít. Stále nám někdo něco podsouvá, máme tu jistou možnost se rozhodnout, ale stále je tu ta tendence nás formovat určitým směrem. Schází nám ta možnost o něco se skutečně zasadit, něco udělat – doopravdy něco změnit. Zachviličku dostaneme pod kůži čip a pokud překročíme vymezené území nebo pokud budeme trochu víc myslet – hned rána.

Někdy se až divím lidem, co se tak strašně obávají vlády komunistů – jistě já je taky nechci, ale teď to také není takové, jaké byly sliby v listopadu a pak při všech volbách. Za komunistů lidé věděli, že nesmějí, a tak nevznikala nedorozumění. V tomto nečase – ne nadarmo, jsme tak svobodní, že pokud namaluju na billboard tykadla, půjdu si sednout do vězení. Samozřejmně je to správně, ničím cizí majetek a především, nejsem ničí známá. Oproti tomu pokud jsem něčí známou, mohu klidně rozdrtit pár chodců na přechodu a nic se mi nestane, mohu si přece obstarat neprůstřelné alibi. Nebo pokud mám dostatečně plnou prkenici, nemusím se starat ani o to alibi. Ale většina z nás je moc „malých“ a chudých, aby si svojí svobodu a práva mohla koupit.

Dalo by se tedy říci, že naše svoboda a práva se dost často úměrně vztahují k mravní vyzrálosti našich vůdců. Tedy nejde o to, jaké tady máme politické zřízení, ale kdo ho vede.

Vím, že se mnou spousta z vás nebude souhlasit, někdy si ani sama sobě neumím dás dostatečný argument, abych podložila svoje tvrzení, někdy si prostě musím říct, že je to jen intuice.

Děkuji za pozornost.